teoreticky mohl být Standard – prodával se od Balíren
Praha a od marmeládových závodů Marila. Obojí
zrnková. Po prvním šálku jsem konstatoval, že by se
Marila měla raději držet těch marmelád a nefušovat do
kávy. Standard od Balíren Praha mě také zklamal. Od
obou firem byla káva totiž vypražená tak silně, že byla
nechutná. Dostal jsem žlutý sáček kávy Paloma. S
přemáháním jsem vypil jeden šálek a zbytek kávy jsem
dal pryč. Byla to nejhorší káva, jakou jsem pil. Ta by
se snad ani neměla prodávat. (Jsou ale na světě různí
„dobráci“. Když jsem se o tom zmínil před příbuznou,
odpověděla mi: „My ji máme v práci. Vaříme ji
návštěvám“. Ještě, že tam nechodím.) Následovalo
několik dalších druhů, jež nebudu popisovat.
Ustálil jsem se u červených sáčků Grand aroma od
Douwe Egberts. Z té se stal můj standard. Ve
slevových akcích si ji kupuji i do zásoby. Její balení je
napuštěno inertním plynem, takže vydrží.
Před časem moji pozornost při nákupech u Alberta
upoutaly stříbrné čtvrtkilové sáčky s mletou kávou
Arabica z různých zemí. Zvědavost ještě posílila
nenápadná poznámka na nich „Albert excellent“.
Neodolal jsem. Ochutnávám jich teď pět a je to docela
zajímavé.
Káva z Brazilie – ta se nejvíc blíží tomu, na co jsme
zvyklí. I ta by mohla být při mých srovnáních
standard. Vysokohorská káva z Kolumbie a káva z
náhorních plošin Keni v Africe. Tyhle kávy z vyšších
poloh mají jemnější chuť. I vůni. Další kávy jsou z
Guatemaly a až z daleké Indonesie – z Javy. Původ ze
sopečných oblastí je na jejich chuti znát. Mají
specifickou příchuť.
Kávy mám teď tedy habaděj. V důchodu mlsám a
mlsám. Masaryk prý měl kávu rád a pil jí jeden šálek
po obědě. Já si dopřávám jeden dopoledne a druhý
odpoledne. Někdy i třetí, ale žádný cloumák. Jestli se
můj tip přesune z červených sáčků Grand aroma na
některý stříbrný, to ukáže čas.
