Výlet do Drážďan

Po dlouhém turistickém půstu způsobeném šířením koronaviru jsem konečně vyrazil do světa. Nejbližší cizina byly Drážďany. Tentokrát jsem si tam nejel prohlížet muzea a galerie, ale chtěl jsem se jen projít známými místy.

Expres z Prahy sice jel až do Hamburku, ale přesto v něm byl takový „nával“, že jsem celou cestu do Drážďan byl v kupé sám. Pohoda. Ve tři čtvrtě na devět jsem vystoupil na nádraží známém z minulosti. Je sice historické, ale před léty zmodernizované, světlé a s přízemím plným obchodů a služeb. Docela sympatické. Když jsem si chtěl vyfotit jeho známé průčelí, narazil jsem na potíž – při jeho šířce se mi celé nevešlo do záběru.

Vyšel jsem na Vídeňské náměstí. Měl jsem proti sobě prostory, které z mých mladých let pamatuji jako prázdé s jámou po vybombardovaných domech. Dnes je tam ulice moderních kancelářských a obchodních paláců. Uprostřed jednoho z nich mě upoutal „Kugelhaus“ – kulový dům.

Souběžně je ulice nových obytných domů a kolmo na ni vysoký a dlouhý obchodní blok v Pragerstraße čili Pražské ulici. Po ránu se tam život teprve probouzel, občerstvovací stánky byly ještě zavřené a z fontán netryskala voda. Největší z hotelů, dříve hotel Moskva, nyní Pullman je první ze čtyř tamních hotelů. Z posledního se stal studentský hotel.

Prodejnu lahůdek, v níž jsem v minulosti kupoval fajnové čaje odnesl čas. Před křížením Pražské ulice s tramvajovými kolejemi stojí ohromný obchodní dům Karstadt. V jeho podzemním patře je veliká prodejna potravin a lahůdek, v ostatních patrech všechno možné. Lákalo mě horní patro – páté. Jsou v něm dvě sympatické restaurace a mj. výhled na radniční věž se zlatou postavou na vrcholu.

Ta věž už je z tamních exhalací celá zčernalá. Je to věž, která přežila ničivé nálety v únoru 1945 protože z ní byly řízeny.

Pokračoval jsem na Altmarkt, kde bývají vánoční trhy. V jeho rohu je další věž černá exhalacemi – přístupná věž kostela Kreuzkirche. U pokladny jsem zaplatil vstupné 4 €. Slečna pokladní trvala na tom, že tam musím mít „Maske“, tak jsem si tedy ten náhubek (roušku) nasadil. Schodů je tam nepočítaně (nepočítal jsem je). Asi v půli jsem se vydýchal na výstavě o Drážďanských věžích a pokračoval jsem dál. Zeshora byl parádní výhled na kilometry daleko.

Po sestupu dolů jsem pokračoval k další dominantě Drážďan – kostelu Frauenkirche. To je kostel, který měl tragický osud. Při náletech v únoru 1945 se do něj ukryli obyvatelé z okolí, ale kostel dostal zásah a všichni tam zahynuli. Pak byl ještě padesát let v troskách. Z iniciativy Bavorska byl obnoven a v roce 2005 znovu vysvěcen.

Je to zajímavá stavba. V současnosti slouží jako kostel i jako konzertní síň. Lavice jsou tam do půlkruhu a u stěn galerie jako v divadle. Varhany jsou nad parádním oltářem. Má i další zajímavost: výtah k vyhlídkovému ochozu na kopuli. Z výšky 60 mterů jsou Drážďany jako na dlani. Dovnitř ani nahoru jsem tentokrát nešel, v minulosti už jsem tam byl několikrát.

Čas pokročil, zamířil jsem tedy zpátky na náměstí Altmarkt na oběd. V mohutné budově Altmarkt Galerie jsem prošel přízemím ke druhým schodům jedoucím dolů a tam jsem měl skoro proti sobě osvědčený Asiagril Hikari. Když jsem se k němu blížil, volali na mně ze sousedního konkurenčního vietnamského podniku abych se šel najíst k nim. Odolal jsem, Hikari je můj favorit. Tam se pokaždé dobře a levně najím.

Posílený, osvěžený a odpočinutý jsem pokračoval v toulkách po Drážďanech. Navštívil jsem prodejnu suvenýrů v ulici Sporergasse (vedle dopravního muzea) a pokračoval k zámku. Tam kupodivu nebyl nával, jen pár lidí. Koronavir působil… Zašel jsem na náměstí u parádní Semperovy opery, dříve přezdívané na Čedokplatz. I tam bylo jen pár lidí. Sluníčko pálilo a tak jsem pojal úmysl posadit se v kavárně vestibulu sbírky porcelánu v Zwingeru. Ta je s pokladnou v prvním patře v těsné blízkosti porcelánové zvonkohry. Ale ouha – sbírka je přístupná jen v pátek, sobotu a neděli od 11 hodin. Koronavir… Posedával jsem tedy ve stínu na nádvoří Zwingeru a pozoroval ten malý provoz, který tam byl.

Pak jsem vyrazil znovu do ulic a na malém náměstí skoro proti Zwingeru jsem našel novinku – ohromné ruské kolo.

U pokladny byla krátká fronta. Postavil jsem se do ní abych zjistil cenu svezení. Po zjištění, že je to 7,5 € jsem odešel. Z věže Kreuzkirche, která je vyšší, jsem za 4 € viděl víc.

Sluníčko pálilo, únava se hlásila a tak jsem se při dalších toulkách vrátil zpátky na Altmarkt. První prodejna vpravo za vchodem do Altmarkt Galerie je Kreutzkamm – cukrárna obnovená do podoby z roku 1825. Tam se člověk vrátí skoro o 2 století zpátky. Mají tam lákavé dortíky…

Pak už mi moc času nezbývalo, tak jsem se loudal k nádraží. Přiřítil se expres jedoucí z Hamburku – a bylo tak málo lidí, že jsem celou cestu byl opět v kupé sám.

Na závěr ještě jedna technická věc: Při mých cestách mívám potíže s připojením se k bezplatnému internetu – WiFi. Signál bývá velmi slabý. Tak to bylo i tentokrát. Pozdravné pohlednice z aplikace v mobilu jsem tedy posílal až z vlaku, kde byl signál dostatečně silný.