Turisticky.
Loni jsem se několikrát podíval do světa a bylo to zajímavé. V červnu a v září jsem navštívil Vídeň a potřetí jsem v ní byl v prosinci na vánočních trzích. Byly to hezké zážitky.
Přišly Vánoce a po nich dlouhý turistický útlum. Nejsem sice vlaštovka, ale s postupujícím časem mě to stále lákalo na jih. Pojal jsem úmysl na přelomu dubna a května se znovu podívat do Vatikánu, který jsem viděl před třemi roky. Kvůli domlouvání bych si netroufl jet tam sám, tak jsem zvědavě prohlížel katalogy cestovek. Našel jsem zájezd – nebo spíš výlet, protože to byla letecká akce – který se mi zamlouval a těšil jsem se, že po spoustě let zase poletím letadlem. Peníze bych dal dohromady, program byl daný cestovkou – ale nejel jsem nikam. Přišla pandemie koronaviru a těžce zasažená Itálie vyhlásila stav nouze s platností do konce července. Vatikán se mi tedy vzdálil do mlhavé budoucnosti. Možná do září. Možná…
Volání dálek ale trvalo. Táhlo mě to pořád na jih. Znovu do Vídně. Aspoň na jeden den, jen se projít známými zajímavými a hezkými místy. Rakousko usiluje o otevření hranic a naše republika je tomu nakloněná. Definitivně to ještě není mezi zeměmi dohodnuto, ale vypadá to nadějně. Od června snad bude zase možné Rakousko volně navštěvovat. Zvědavě jsem na internetu zjišťoval jedou-li do Vídně vlakové spoje, které jsem loni používal. Nejedou. ČD totiž během pandemie zrušily 2000 spojů a ani jiní dopravci tam teď ještě nejezdí. Jedině „žluťásci“ – žluté autobusy Regiojetu a těm ta cesta trvá šest hodin. Takže dálky sice volají, ale chce to zachovat klid a vyčkat…
I v tuzemsku jsou krásná místa. Osmkrát jsem byl na část dovolené v Mariánských Lázních, které mě také lákají. (Miroslav Horníček v nich byl 35x.) Je to hezké město, je tam klid a pohoda a stačí udělat pár kroků a člověk je v přírodě.
Na vojně jsem byl v Českých Budějovicích. Od té doby jsem je dvakrát navštívil a jejich dobře udržovaný zajímavý historický střed se mi pořád líbí. Působí tam genius loci – duch místa.
To by bylo aby něco z toho nevyšlo!
