Moje Anča.
Blíží se Vánoce a tedy dny, kdy jsem před deseti roky dostal mláďátko andulky. Bylo to pro mně tenkrát velké překvapení. Ptačí mimino, které ještě nemělo dorostlá ocasní péra mi leželo na dlani a pískáním volalo mámu. Pojmenoval jsem ho na Anču.
Rychle jsme se sžili. Anča je stále kliďas, mírná, jemná a trpělivá. Odhaduji, že se vylíhla prvního prosince, je jí tedy už deset let. Pro porovnání s lidským věkem se to násobí sedmi, je to tedy jakoby člověku bylo sedmdesát let. Takže ptačí babička, ale neslyší na to, když jí řeknu babko nebo babičko. Její narozeniny tedy už proběhly, ale nic jsem jí nedal.
Ne že bych byl škrt a chtěl na ní šetřit, ale s věkem se mění její gusto. Přestala zobat tuhé věci, třeba tyčinky se zrním v medu, které jsem jí dával v minulosti, nezobe ani mrkev a nezajímají ji ani stonky senegalského prosa, které v minulosti velmi ráda štípala.
Věk je na ní znát i jinak. V šesti letech přestala být aktivní letec a začala létat jen krátké přímé lety. V osmi letech přišla o opeření břicha a při pelichání jí vypadla dlouhá ocasní péra, která nedorostla a od té doby nelétá. Říkám, že je slepicojdní – má sice křídla, ale nelétá. Neskočí mi už na kdejakou blbinku, není už tak hravá jako za mlada a odpočívá častěji než dřív. Zkrátka stárne.
Pořád je to ale moje zlatá Anča, můj společník a zdroj potěšení.
Pekne si to napísal!! Prajem Ti aby ste si to spolu s Ančou ešte dlho užili!
Rovnako prajem príjemné a pekné predvianočné dni! 🌞