Po několika letech jsem se opět rozjel do Troje, kde je v tropickém pavilonu Fata morgana pražské botanické zahrady výstava motýlů avizovaná plakáty:
Za tu dobu, co jsem tam nebyl se celá jižní část té zahrady podstatně změnila – a změnila se k lepšímu. Vznikly tam nové pavilony, cesta pro vozíčkáře a nové terasy, z nichž je výhled na Prahu.
Zaplatil jsem důchodcovské vstupné 1 korunu a stoupal k esovitě prohnutému tropickému pavilonu Fata morgana.
Je tam doporučeno využít šatnu, která je zdarma, protože v expozici je horko a vlhko. Expozice je rozdělena na různá tropická a subtropická pásma. Skutečně jsem si tam připadal jako v tropech, což umocňovaly i zvuky pralesa pouštěné z reproduktoru. Motýli na sebe nenechali dlouho čekat, ale bylo jich zřetelně méně, než jsem čekal.
Součástí expozice je i podzemní štola ukazující kořeny zajímavých tropických rostlin. Jsou v ní i informace o motýlech. Pro mně překvapivé. Dověděl jsem se mj., že motýli používají složená oka – motýl má až 18 000 oček. Každé zaměřené trochu jinam a nezaostřující. Celkový obraz vznikne složením všech dohromady. (Ještě že nejsem motýl, to bych se při potřebě nových brýlí nedoplatil!) Velmi dobře postřehnou pohyb.
Procházel jsem expozicí a najednou mě oslovila mladičká Angličanka. Nerozuměl jsem jí, tak řekla slovo motýl a ukazovala na moje záda. Posunky chtěla abych jí půjčil můj fotomobil, že ho vyfotí. Tak vznikl tenhle snímek:
Pak jsem pokračoval v prohlíce a nevynechal jsem ani líheň.
U jedné kukly byl čerstvě vylíhnutý motýl:
U líhně byl i tenhle nápis:
Motýli totiž jednají po svém a to tam pro ně může být nebezpečné.
Těšil jsem se na modré motýly, na které jsem se pamatoval z minulosti. Dočkal jsem se. Tady je jeden z těch fešáků:
Byl jsem ale částečně zklamaný, protože jsem čekal víc motýlů.
Dnes jsem se tam tedy vypravil znovu. Den byl jako malovaný a meteorologové věštili teplotu až 27 stupňů. Blížil se konec výstavy, tak tam chodily školní výpravy a bylo tam hemžení. Proti včerejšku tam bylo i víc motýlů, včetně velkých modrásků, na které jsem se těšil. Poblíž líhní jsem se jednomu z nich asi zalíbil, přistál mi na ruce, v níž jsem držel fotomobil a sosákem zkoumal moji zpocenou kůži. Chvíli to trvalo, tak jsem na něj zblízka koukal. Pak asi došel k názoru, že nejsem k jídlu, zamával křídly, obletěl mně, zkusil to na druhé ruce a pak letěl pryč. O kousek dál jsem viděl mladou maminu, která ukazovala jejímu potomkovi jak vzít motýla na ruku a nedotknout se přitom křídel. Druhý den návštěvy tedy byl lepší než první.
