Druhý den ráno jsem se znovu vypravil na Zámeckou horu. Když v minulosti Graz obsadili Turci, na Zámecké hoře vykopali 95 metrů hlubokou studnu, která je tam dodnes.
Při ústupu tam nechali 101 dělovou kouli. Místní z těch koulí pak roku 1587 ulili zvon o průměru 2 metry a váze 4632 kg. A pro ten třetí největší štýrský zvon postavili 34 metrů vysokou zvonici, v jejímž sklepním prostoru byla věznice pro těžké zločince. Do ní jsem se nedostal, podobu zvonu tedy znám jen ze snímku na informační tabuli.
Ten zvon odbíjí třikrát denně, pokaždé stojednakrát. (V 7, 12 a 19 hod.) To jsem chtěl slyšet. Počkal jsem tam a slyšel jsem. Byl to hlas jako hrom. Moje maminka by řekla, že by to probudilo i mrtvého.
Pak jsem se vrátil zpátky do života města. Dalším objektem mého zájmu byl zámek Eggenberg. Ten patří k nejvýznamnějším barokním stavbám Rakouska. Od Hlavního náměstí je vzdálený asi 7 km. Jel jsem k němu tedy tramvají (linky 1). Po ohlášení stanice jsem vystoupil a váhal kudy dál. Můj orientační smysl (nebo spíš nesmysl) mi napověděl že mám jít vpravo. Poslechl jsem – a to jsem si dal! Obešel jsem celý rozlehlý zámecký park a část okolí. Před jedenáctou hodinou jsem vstoupil do parku a mířil ke vchodu do zámku. V pokladně se mě paní pokladní zeptala který jazyk si přeji. Jsem Čech, tak jsem odpověděl, že češtinu. To byl kámen úrazu. Zvolil jsem tedy němčinu. Zámek byl stavěn podle astronomických hledisek, takže má např. 365 oken, 31 pokojů na patře atd. Prohlídka 2. patra s průvodkyní trvala rovnou hodinu. Po jejím skončení jsem venku pořídil pár snímků
a zamířil na sousední malou vyvýšeninu s čajovým altánem. Tam jsem viděl vzácnost: ještěrku. Jedinou ještěrku za řadu posledních let!
Pár metrů před zámeckým parkem byla restaurace Rudolf, v níž jsem poobědval. Z jídelního lístku jsem si vybral vídeňský řízek a pivo. Obojí bylo chutné. Zapátral jsem, jakéže tam čepují pivo, že je tak dobré. Výsledek byl: „Hausbier“ – domácí pivo. Při tomhle výletu jsem podlehl pokušení být moderní a platil jsem mobilem. Ani tady – v malé soukromé restauraci to nebyl problém.
Tramvaj mě dovezla zpátky do centra. Tam jsem hledal „Glockenspielplatz“, tedy Náměstí zvonohry. S pomocí turistických informací jsem našel. Na nevelkém náměstí je tam restaurace, jejíž majitel v minulosti cestoval a v Mnichově i jinde se mu zalíbily zvohory. Nechal si tedy zvonohru se 2 pohyblivými figurami postavit u svého podniku. Jejích 24 zvonů hraje třikrát denně (v 11, 15 a 18 hod.) a dodnes láká zájemce. Dvě figury v ní tancují při třech různých melodiích.
Čas pokročil, žaludek si říkal o své, bylo tedy na místě navečeřet se. Proč mám v restauraci platit za jídlo 25 nebo víc €, když se mohu u stánku na náměstí najíst levněji, že? Tím bylo rozhodnuto o podniku. U stánku jsem zvolil nudle s kuřecím masem, zaplatil 6 € a přesunul se k nejbližšímu stolku. Kde se „futrují“ lidé, tam jsou i vrabci. Netrvalo dlouho a přiletěli hned tři. Poskakovali po stolku a čekali co jim dám. 🙂
Pak už jsem vyrazil na závěrečnou podvečerní procházku městem a po ní do sice stařičkého hotelu, ale s moderně zařízenými pokoji.
