Na nákup i za kulturou.
Do Plzně většinou jezdím několikrát za rok. V pondělí jsem se tam rozjel abych tam nakoupil léčebné doplňky a podíval se na výstavu.
Moderní rychlík měl označení Rx. To x znamenalo, že jde o rychlík vyšší kvality. Byl klimatizovaný a vybavený informačním systémem. Ten jsem sledoval. Vlak jel po zrekonstruované trati krásně hladce. Systém ukazoval chvílemi rychlost 120 – 125 km. Nejvyšší rychlost byla 137 km.
Když jsem vystoupil na plzeňském hlavním nádraží, bylo docela chladno. Nespěchal jsem tedy do terénu a dopřál jsem si občerstvení.
Magičtí Lucemburkové
tak se jmenuje výstava, kterou jsem po televizní reklamě vidět chtěl, ale nakonec neviděl. Kde je bývalá papírna, v níž se výstava koná, jsem si před cestou našel na internetu. Bez problému jsem k ní došel od nádraží pěšky. Bývalá vrátnice zela prázdnotou. Prošel jsem velké nádvoří, na němž byly tabulky celé řady firem používajících nyní části objektu. Po výstavě nebylo ani stopy. Vyšel jsem ven a šel souběžnou ulicí v naději, že tam bude nějaký plakát nebo poutač, ale nikde nic. Zašel jsem tedy do protějšího objektu, kde mi vrátný řekl, že do papírny je ještě další vchod od řeky. Obcházel jsem tedy celý rozlehlý objekt papírny. Viděl jsem i místa, o nichž by Alois Jirásek napsal, že jsou Bohem a lidmi zapomenutá, ale druhý vchod do papírny nebyl.
Když jsem došel k bílé moderní budově domova důchodců postavené na pozemku papírny, zeptal jsem se ve vstupní hale. Služba mě nasměrovala k černému slunečníku u jedné sešlé budovy papírny. Seděli tam dva lidé. I vchodové dveře byly dost sešlé a nikde žádný nápis nebo reklama na výstavu ani na kavárnu. Kavárna byla označena jen skromou tabulkou. „Ještě máme zavřeno, až od dvanácti.“ řekl mladík a souhlasilo to s údaji na tabulce. Kavárna je zavřená, otevřená je výstava – od deseti. Projevil se ale rozdíl mezi teorií a praxí. Podle propagace je výstava otevřená denně, ale slyšel jsem „Dnes je pondělí, je zavřeno.“. Nechal jsem si tedy zajít chuť a při odchodu zjistil, že za rohem je bývalá vrátnice, kterou jsem původně přišel.
Čas pokročil a tak jsem šel vstříc obědu. Na hlavním nádraží od roku 2010 funguje zajímavá jídelna C.k. kantýna.
Její prostředí připomíná doby ck. Díky rozsáhlému jídelníčku a přijatelným cenám se tam dá dobře najíst.
Rozhodl jsem se ale pro oběd na jiném místě. Vedle nedalekého obchodního domu Tesco je asijské bistro, o němž jsem už v minulosti psal. Několik let už ho provozují Vietnamci, kteří z něj udělali krásný moderní podnik, v němž se také dá dobře najíst.
Spokojeně jsem poobědval a pak jsem se toulal centrem, než jsem vyrazil o pár kilometrů dál na nákup. Spletl jsem si stanici a vystupil z tramvaje dřív. Instinktivně jsem došel na správné místo a poznal tak Plzeň o trochu víc.
Zpáteční rychlík byl také zvýšené kvality. Opět jsem sledoval rychlost. Chvílemi zase těch 120 nebo 125 a rekord znovu 137 km. Asi se ale tím tempem zchvátil, protože ve Zdicích u Berouna byla po chvíli stání ohlášena porucha lokomotivy.
Průvodčí nás informoval, že během několika minut má jet budějovický rychlík do Prahy. Přestoupili jsme tedy na něj. Nebyl to žádný moderní Jižní expres, ale snad čtyřicet let stará souprava, jíž v podvozku něco bouchalo. Při jízdě odklonem souprava nijak nekvaltovala, ale do Prahy mě dovezla. Domů jsem dorazil s téměř hodinovým zpožděním.
