Ne, nemám úpal ani úžeh. Myslím to vážně.
K technice nemám daleko, vím jak některé věci, které používám fungují, ale
přesto ve mně vyvolávají údiv a stále uznávám jaké jsou to vymoženosti.
Je to už asi 90 let, co bylo zahájeno rozhlasové vysílání. Když se přijímače
vyklubaly z plenek a zbavily nekvalitního zvuku, začaly se šířit. Jako všechno
nové byly drahé a velké. Pamatuji ty z dob před 50 – 60 roky. Rádia tenkrát byla
velká, ale zvuk už měla kvalitní, byla výkonná a v leštěných dřevěných skříňkách
byla důstojným doplňkem vybavení bytu. Pak přišel zlom – začátek miniaturizace.
V roce 1965 se na vánočním trhu začala prodávat miniaturní japonská rádia
Aiwa. Bylo jich dovezeno málo a lidé se o ně v prodejně málem prali. O rok
později byla dovezena další. V roce 1967 jsem si na vojně od kamaráda koupil
jednoho mrňavého japončíka značky Crown. To byla věc! Stačilo vložit dvě
tužkové baterie a ten mrňousek krásně hrál. Při nočních službách jsem ho dal ke
služební anténě, kde byl lepší příjem, jedním uchem jsem poslouchal západní
vysílání a druhým jestli někdo nejde abych to stačil včas vypnout nebo přeladit.
Dodnes to rádiečko mám a nechce se mi rozloučit se s ním.
Když jsem odcházel do důchodu uvažoval jsem o tom, že se už nevrátím k
fotografování, kterému jsem se dlouho nevěnoval. Na radu synovce jsem se
rozhodl zkusit digitální fotoaparát. Objednal jsem ho na internetu a přivezli mi ho
až domů. Zkusil jsem a zůstal u něj. Nemusím měřit expozici, kupovat a
vyvolávat filmy a v temné komoře z nich dělat fotky. Všechno v pohodě vyřídím u
počítače, i fotky vytisknu. O tom se předchozím generacím ani nezdálo.
Mobilní telefon – lidově mobil. Paměť mi vybavuje vzpomínku z dávných dob
socialismu. Při jedné příležitosti jsem měl možnost krátce použít Tatru 603
ředitele jednoho podniku. Byl jsem překvapený, když jsem z ní mohl i
telefonovat, protože byla vybavena rádiotelefonem. V té době se nám o
mobilech ještě ani nezdálo. O řadu let později jsem v centru Prahy šel
Vodičkovou ulicí a proti mně šli neznámí manželé. Paní nesla tašky plné nákupů
a pán telefon velikosti (a možná i váhy) cihly. V devadesátých letech se tu mobily
už šířily a já jsem jako mlsný kocour chodil kolem výloh s nimi. V roce 1998 jsem
si koupil můj první mobil. Volba padla na Nokii. Ta nabízela čtyřřádkový displej,
zatímco ostatní jedno nebo dvouřádkový. Cena provozu byla na dnešní poměry
„nadstandartní“ – 15,50 korun za minutu. Dnes platím u virtuála 2,50. Můj obdiv
vyvolává to, že ať jsem kdekoliv, hovor, textová nebo multimediální zpráva si mě
najde. V Amsterodamu, Vídni, v Praze – žádný problém. Textové zprávy jsem
dostal i z Nového Zélandu a z Afriky. Dnešní mobily toho dovedou mnohem víc.
Včetně spravování bankovního účtu a prohlížení internetu. Díky internetu
awebkamerám se mobilem mohu podívat třeba na Harbour Bridge v Sydny,
bosporskou úžinu na hranici Evropy a Asie, do Vatikánu nebo do přístavu na
Floridě. Prostřednictvím aplikace, jíž jsem si do mobilu stáhl, mohu i sledovat
letecký provoz. Když synovec s manželkou letěli do Afriky celou cestu jsem je
sledoval. Totéž když jejich mladá dcera prvně letěla samostatně do Kanady.
Nejnovější vymoženost: mohu z mobilu posílat pohlednice.
O víkendu jsem byl na cestě s příbuznými. Jejich nové auto mělo klimatizaci,
automatické zapínání stěračů a světel a po dálnici jsme uháněli rychlostí 150
km/hod. Cestu nám ukazovala navigace. Elektronika se starala i o optimální
spotřebu, kterou ukazovala na displeji (zahlédl jsem tam i 5,1 litru na 100 km). O
tom se mně s mojí 25 let starou škodovkou může jenom zdát. Za pár let už snad
budou auta i nadávat místo řidičů.
Když už jsem u dopravy: v Praze jezdí, zkušebně, autobusy na baterie
(akumulátory). Elektrobusy. Jsou to vlaštovky, tak je jich zatím málo. Jel jsem i
klimatizovaným autobusem, což mě překvapilo a v letním vedru bylo velmi
příjemné. Moderní tramvaje jsou nejen klimatizované, ale dokonce i vybavené
WiFi.
Mladší generace asi řeknou, že to je „normálka“. Já pamatuji starší časy a
dřívější stav a proto v tom vidím moderní vymoženosti a mám co obdivovat.