Viděl jsem.
Nějaký čas už plakáty lákají k návštěvě výstavy Poklady staré Číny, která je v Císařské konírně Pražského hradu. V sobotu po obědě jsem ji navštívil.
Kde je jízdárna Pražského hradu jsem věděl, byl jsem tam už na několika výstavách. Kde je konírna jsem ale nevěděl. Nebyla uvedena ani na orientačním plánku Hradu. Šel jsem tedy do areálu s tím, že ji buď najdu, nebo se zeptám v informacích. Nemusel jsem se ptát. Plakáty u vchodu do druhé půli budovy v níž je obrazárna prozrazovaly, že jsem na místě.
Zaplatil jsem dědské vstupné (60 korun) a prosklenou stěnou vešel dovnitř. Přiznám se, že jsem čekal rozsáhlejší výstavu. I tak jsem ale viděl věci nejen historicky cenné a vzácné, ale i zajímavé.
Poznámky jsem si nepsal, budu tedy vycházet ze vzpomínek. Několik keramických nádob mě sice neupoutalo, ale jednalo se o zřejmě nejstarší a nejvzácnější exponáty. Něco jiného už byly bronzové obřadní nádobky z doby asi 1000 let před naším letopočtem. (Hernajs to je věk! Kolik lidských generací by to asi bylo?) Jednu z nich jsem si vyfotil.
V jiné vitrině je řada nevelkých stejně starých bronzovývh zvonků. Jsou přesně laděné a mají výborný zvuk. Nemají srdce, na císařském dvoře se na ně hrálo paličkami. Jsou na dalším snímku.
V jiné vitrině je pár kovových stařičkých platidel z doby předpeněžní. Z pohledu dnešního člověka mají skutečně nezvyklé tvary.
Co mě ale potěšilo, byly dominanty výstavy – dvě figury ze známé rozsáhlé „hliněné armády“ ze 3. století před naším letopočtem. Ta byla nalezena v roce 1974 a od zveřejnění zprávy o jejím nálezu jsem si říkal, že jestli někdy do Číny pojedu, budu ji chtít vidět. Jsou na dalším snímku.
Z novější doby je vystavena i glazovaná keramika s barevnými malbami,
ale i sošky z hrobů. Na dalším snímku je hrobová soška úředníka.
Všimněte si perfektního zpracování jeho obličeje.
Bylo tam toho dost k vidění, ale horší to bylo s osvětlením. Bylo slabé, ačkoliv šlo o exponáty jímž by dle mého mínění s výjimkou dvou rouch silnější světlo neškodilo. Tím byla silně omezena možnost fotografování. Musel jsem používat dlouhé expoziční doby s rizikem rozhýbání snímků.
Pro milovníky historie je výstava příjemným zážitkem. Patříte-li mezi ně, máte do 9. listopadu šanci. Odkaz na stránky výstavy:
A na závěr ještě jazykový dodatek: Nejčastějším cizím jazykem, který jsem to sobotní odpoledne v Praze slyšel, byla ruština.
