Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Výlet na Kunětickou horu

0
Regiojetem.

Výrazná silueta Kunětického hradu poutala moji
pozornost na fotografiích i při pohledu z Pardubického
zámku. Rozhodl jsem se, že se tam podívám, a že přitom
vykouším Jančurův žlutý vlak Regiojet.
Ráno bylo chladno, tak jsem s odjezdem z Prahy
nespěchal. Po chvíli byl přistaven žlutý vláček, na který
jsem se těšil. Měl jsem jízdenku ve třídě standard – tedy
kupé se 6 místy. Našel jsem prázdné kupé s mým místem.
Čistota, jemné barvy, kožené sedačky – celý vůz mi
připomínal vozy německého Alexu. Do kupé přistoupila
ještě táborská obchodní podnikatelka, francouzský
muzikant a jedna důchodkyně.
Vlak se rozjel tak nenápadně, že jsem to málem
nezpozoroval. Studentky, které měly ve stanicích roli
průvodčích (na každý vůz jedna) odmávly odjezd a změnily
se ve stevardky. Jízdenku jsem měl v ruce zbytečně. Každá
z nich totiž měla v ruce tablet, s vyznačením které místo
odkud kam bude obsazené. V Regiojetu je zdarma
občerstvení – 4 druhy nápojů a výběr ze 4 titulů novin. Další
občertvení je možné za příslušný peníz objednat. Hned po
rozjezdu roznášely minerálku, pak noviny a kávu. Zadarmo.
Do Pardubic jsem přijel včas a zjistil jsem, že tamní linka
16, jedoucí ke Kunětické hoře pojede za hodinu. Tu jsem
strávil v okolí nádraží. Když jsem v minulosti viděl
Kunětický hrad z Pardubicého zámku, připadalo mi to, že je
blízko, že bych tam snad byl za půl hodiny pěšky. Jaký
omyl! MHD tam jela přes 20 minut a od stanice se klikatila
cesta ke hradu. Zabloudit jsem nemohl, šel jsem tam, kam
ostatní.
„Hora“ je sice vysoká jen 80 metrů, ale v rovinaté krajině
působí jako hora. Býval to masivní hrad a pro středověké
válečníky asi pěkně tvrdý oříšek. Nechtěl bych ho dobývat
přesto, že jeho část vzala za své díky kamenolomu v němž
se těžilo až do roku 1920.
Pokladnu jsem nemusel dobývat. Tam jsem se dověděl,
že 2. prohlídkový okruh zahrnující kapli je uzavřený a
dostal jsem vstupenku do 1. okruhu – hradního paláce, kde
je samostatná prohlídka.
Hned za vchodem do hradního paláce je vpravo rytířský
sál a vlevo v prostoru bez oken sídlí drak. Ano drak! Je
docela velký, ale prý je to ještě mládě, takže netřeba se bát,
protože zatím neunáší „nevinné pany a jinou drůbež“.
Z vnitřního vybavení se dochovalo málo, k vidění je
zmíněný rytířský sál, vězení, několik výstav vč.
archeologické a výstavy prezentující vývoj přilbic a mečů a
soukromá sbírka místních pohlednic.
Kdo chce zbohatnout, ať jde uklidit v nejnižší místnosti –
tam je podlaha posetá mincemi, které tam hází turisté.
Nedal jsem si ujít výstup na hradní věž a dobře jsem udělal.
Je odtamtud rozhled ne na kilometry, ale na desítky
kilometrů daleko.
Čas pokročil a tak jsem si na nádvoří dal výbornou
točenou malinovou limonádu a ubíral se k nedalekému
loveckému zámečku z roku 1882. V podhradí je reklamní
tabule, ale cesta lesem není značená. Nekoukal jsem, kde
uvidím světýlko, ale kudy chodí ostatní. Dovedli mě tam.
Stavba je to sice pěkná, ale na zámeček mi nepřipadá.
Je tam řada aktivit pro děti a muzeum perníku. To jsem si
ale neprohlédl. Čas o který jsem ráno vyrazil později mi teď
chyběl. Navíc mi zamotal hlavu foťák, který začal trucovat.
Zaskočil tedy fotomobil. Dal jsem si párek v rohlíku a vracel
jsem se k autobusu.
Tam přišlo překvapení. Zjistil jsem, že v tu dobu má
dvouhodinový interval! Odjížděl bych tedy půl hodiny po
odjezdu vlaku, na který jsem měl jízdenku. Obrátil jsem se s
dotazen na kioskáře a vyslechl jeho ortel: „Nic jinýho teď
nejede.“. Podle silničních směrovek bylo do Pardubic 7 km.
To bych pěšky asi sotva stihl. Vsadil jsem na stopování. Ve
světlém lesním úseku, kde bylo místo na zastavení na
krajnici jsem mával. Šest aut projelo, sedmé zastavilo. Jeli v
něm dva buď řemeslníci nebo chalupáři. Vzali mě, byli
takoví grandi, že mě dovezli až k nádraží a nic si za to
nevzali. Díky jim.
V Regiojetu je velkoprostorová část (tedy bez kupé)
označovaná jako Relax považována za lepší třídu (na rozdíl
od ČD) a je tedy dražší. Péče o cestující je tam stejná jako
ve standardu. Když jsem se s kalíškem kávy rozhlížel
kolem, vzpoměl jsem si na moji jízdu žlutým autobusem do
Brna a konstatoval jsem:
Jančura si zákazníky hýčká.