tolik, že mě už nic nepřekvapí. A přece…
Před několika roky jsem na frekventovaném místě – u
východu z konečné metra viděl zajíce. Byl od lidí oddělen
skleněnou stěnou, věděl, že na něj lidé nemohou a byl
klidný. Když už zvědavců na něj bylo moc a jeden si ho
dokonce přes sklo fotil s bleskem, schoval se pod nejbližší
keře. Byl to zdejší domorodec, kterého jsem na sídlišti
poblíž metra viděl několikrát. Pak ale dlouho nic a tak jsem
si říkal, že už možná nežije.
Až v sobotu. Když jsem vycházel z domu v němž na
sídlišti bydlím, zajíc si to v klidu hopsal pásem zeleně mezi
paneláky. Zastavil jsem se, koukal na něj a napadla mě
myšlenka, jestli to je ten původní nebo jeho potomek.
Nevíte někdo jakého věku se zající dožívají?
Další překvápka přišla v neděli. Dopoledne přestal jít
proud a netekla voda. Po čase proud zase šel a voda tekla.
Teplá byla pod větším tlakem než dřív – ale tekla studená.
Když jsem byl na nedělní návštěvě u příbuzných,
dověděl jsem se, že ten, kterému jsem v pátek poslal
pozdravnou MMS z výstavy skutrů ji dostal jako SMS – bez
obrázku. Já ji v mém mobilu mám stále jako nedoručenou.
Jak je vidět, technika dovede ledacos, ale tohle nechápu.
O chvíli později jim po zahradě běhal černobílý kos.
Ano, černobílý kos! Po chvíli odletěl k sousedům a zase se
vrátil. Byl to sameček, v každém křídle měl bílé brko a na
konci těla nad ocasem (plete se mi jestli je to kostrč nebo
kostřec) bílé peří. Nasadil jsem si brýle abych ho lépe viděl
a koukal jsem na něj dost překvapeně, protože jsem něco
takového viděl poprvé.
Další překvapení jsem měl opět doma. Anča (můj
papoušek) nechtěla ven z klece. Ani za nic. Nešla sama, ani
na zavolání, nedala se vylákat ani vynést. Rozluštění přišlo v
pondělí: s oteplením na ni znovu přišlo pelichání (letos už
podruhé).
