Uf!
Žijeme v době, kdy se kdeco mění – nebo nedodržuje. I vžité věci nebo společenská pravidla.
Zatím, co se až do nedávných časů např. dodržovalo, že váženější osoba jde po pravici společníka, dnes je to leckdy jinak. Vídám tak dvojice, v nichž si dívka vede kluka (on jde po její pravici). Nevím, jestli si to mám vysvětlit tak, že ona ulovila (případně uhnala) jeho, nebo jako nerespektování, či neznalost pravidla.
Jsou i jiné případy. Na ulici, nebo frekventované cestě v parku se objímají a líbají dvě postavy. Obě v kalhotech a krátce ostříhané. Kroutím hlavou a říkám si: „Tady se veřejně cucají dva kluci!“. Když k nim ale dojdu blíž zjistím, že kluk je jen jeden z nich.
Častější jsou ale případy, kdy postavy mají na první pohled ženský vzhled. To pak při poznání skutečnoti překvapeně konstatuji:
„Ta holka je kluk!“.
V metru nedaleko ode mne stála postava s vlasy až k pasu, spletenými do množství drobných cůpků, jako to nosívají afričanky. Když se otočila, zjistil jsem, že je to kluk. A docela ošklivý.
Před pár dny jsem nastoupil do autobusu pražské hromadné dopravy. Prostředními dveřmi a zůstal jsem stát proti nim, na volném prostoru pro kočárky. Přede mnou byla dvě sedadla otočená ve směru jízdy. Byla obsazená dvěma dívkami. Ta vlevo byla „obyčejná holka“, ta vpravo byla střapatá, s cůpkem vzadu, náušnicemi a ramenem koukajícím z volného pruhovaného trika. Když se autobus rozjel, ta vpravo promluvila – hlubokým hlasem! Když se otočila ke společnici, viděl jsem, že má bradku. Opět jsem v duchu konstatoval, že ta holka je kluk.
Při čekání na tramvaj v centru Prahy přišla na stanici štíhlá postava s dlouhými vlasy a náušnicemi v uších. Na sobě měla bundu a džíny. Mohla to být docela pohledná moderní dívčina – jen se mi nějak nezdálo, že se zaujetím čte časopis o mobilech. Děvčata se zajímají spíš o módu. Když se otočila vyšel jsem z omylu poznáním, že je to kluk.
