Den třetí.
Když jsem potřetí vystoupil v Brně z autobusu, zamířil jsem ke Starobrněnskému klášteru – přesněji do jeho baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Ta je označována za klenot gotické architektury na Moravě. V „rodném listu“ má rok narození 1323. Je to stavba veliká, patrně po rekonstrukci a krásná.
Prosvětlenému vnitřnímu barevně zdobenému prostoru vévodí veliký oltář. K ozvučení jsou dvoje varhany. Do původně cisterciáckého kláštera se roku 1783 na příkaz Josefa II. přestěhovali augustiniáni a ti s sebou z původního kláštera sv. Tomáše přinesli sříbrný oltář, který přidali k původnímu. Kostelem dýchá důstojný slavnostní klid. Na vstupních dveřích je upozornění na zákaz fotografování. Všiml jsem si, že v obou částech kostela nenápadně sedí služba a kolem pendluje dvoučlenná policejní hlídka. Foťák jsem tedy raději nechal v klidu. Dělal jsem si naději, že podobu oltáře překopíruji z tamní pohlednice, leč marně. Byl na ní malý nedostatečně zřetelný obrázek. Totéž na leporelu. Poslední naděje pohasla, když jsem si prohlédl tam prodávané nelevné brožurky (za 45 Kč). Obrázek stříbrného oltáře tam sice byl přijatelný, ale v české i německé verzi byly slepené stránky. Nedobrá propagace. Podívejte se tedy aspoň na obrázek oltáře převzatý z www.opatbrno.cz .
Vrátil jsem se do centra a kolem domu pánů z Kunštátu šel k Nové radnici.
Dalším navštíveným místem byl Místodržitelský palác. Nebylo marné vidět tamní sbírku umění od gotiky po 19. století. Příbuzné Barborce jsem odtamtud poslal smsku, že tam má sochu. Ta socha je sice poněkud starší (z roku 1520), ale na to, že je gotická vypadá dobře. Není pokroucená jako gotické sochy bývají a působí celkem blahobytně.
Dalším lákadlem pro mě byla stálá expozice Uměleckoprůmyslového muzea. V budově jsou krásně zdobené stropy a v expozici se dají vidět parádní kousky. Pokochejte se pohledem na hrnek z porcelánky Slavkov vyrobený roku 1838.
Pak už mě tramvaj linky 13 vezla k brněnskému Technickému muzeu. Je umístěno v moderní zástavbě. Před cestou jsem váhal mám-li ho navštívit, ale našel jsem v něm tolik věcí, jež mi udělaly radost, že jsem se s ním nerad loučil. Např. první čsl. televizor Tesla 4002A z roku 1953.
Pak jsem ještě pohodovým parkem vyšlapal kopec ke kdysi krutému vězení v hradu Špilberk. Tamní expozice historie města Brna je tak rozsáhlá, že toho na mně bylo až moc. Přesto jsem ještě vystoupal na věž, odkud je rozhled široko daleko.
Když jsem si pak v bufetu na nádvoří dával orosené Starobrno, odbíjely hradní hodiny a vzápětí jsem poslouchal nádherné hlasy moderní zvonohry. Dílna Leticie Dytrychové v Brodku u Přerova, jež zvonohru vyrobila, odvedla mistrnou práci.
Na Internetu jsem našel krásné video se zvonohrou, pokochejte se.
To byla krásná tečka za mými poznávacími výlety do Brna. Definitivní tečku za nimi ale udělala horda podnapilých slávistů, jež přistoupila do vlaku v Kutné Hoře a kterou už v Praze čekal kordon policejních těžkooděnců (Slováci by řekli kukláčů).
Brno jsem tedy turisticky poznal. Někdo říká, že je malé. Zaznělo to i v Četnických humoreskách situovaných do doby první republiky. Nevím jak tenkrát, ale dnešní Brno se mi nezdá malé. Historické centrum na mě udělalo příznivý dojem a řekl bych, že tam je život klidnější než v Praze. Zůstává mi ale jedna otázka:
V Praze máme kdeco. Jak je možné, že tu nemáme šaliny? 
P.S.: O zvonohře na Špilberku jsem v minulosti psal zde.
