Bumbrlíčci žijí.
V sedmdesátých letech jsem se v zaměstnání
stravoval v restauracích. V té době jsem měl
plnoštíhlého spolupracovníka, kterému někdy jedna
porce jídla nestačila. Když se jednou chtěl předvést,
dával si podle jídelního lístku jedno jídlo za druhým.
Dodnes nevím, jak to všechno dokázal pozřít a strávit.
Vzpomněl jsem si na něj, když jsem naposledy
obědval v Lidové jídelně na Těšnově. Ke stolu si na
volné místo naproti mně přisedl štíhlý mužský, věkem
tak do 25 let. Na tácu měl talíř se štěpánskou pečení a
druhý s rýžovým nákypem. Tipoval jsem, že vzápětí za
ním přijde někdo další, třeba jeho dívka. Na volné
místo vedle něj si ale sedl vousatý důchodce a
spokojeně jedl své jídlo. Nenápadně jsem po tom
mladíkovi pokukoval. Jedl s chutí, kousáním se moc
nezabýval a než jsem já snědl moji porci rýžového
nákypu, on spořádal tu štěpánskou pečeni s knedlíky,
dorazil se jeho rýžovým nákypem, ještě to zapil
sklenicí limonády a nevypadal, že by si dělal nějaké
násilí. Ten oběd v jídelně s mírnými cenami ho tak
vyšel na 118 korun.
Takže jak píšu v úvodu Bumbrlíčci žijí – ale já k
nim nepatřím.
