V téhle souvislosti se mi vybavuje jedna vzpomínka na dovolenou v Mariánských Lázních. Jednoho dne jsem ještě před snídaní vyrazil na procházku do parku. Před osmou jsem se vracel do hotelu. Šel jsem pomalu, neměl jsem kam spěchat. V opačném směru šlo několik asi 14letých kluků ze sousedního internátu. Když mě míjeli, jeden z nich ke mně prohodil: „Čau dědo!“. „Neslyšel“ jsem to. Jaképak dědo, já jsem přece mladý! Během dopoledne jsem se vracel do hotelu z opačné strany a šel jsem přitom kolem školy, v níž byla zrovna přestávka. Sluníčko hřálo, tak jsem si rozepnul bundu a vzápětí jsem ze školy slyšel stejný hlas: „Dědovi už je horko“. Ten rok mi bylo asi 47 let.
Podobný zážitek měli před pár dny 47letí příbuzní. Vrátili se z dovolené na horách a tak mě zajímaly jejich zážitky. Když líčili jak projeli nevím už kolik km dlouhou trať, dodali, že je to docela unavilo. Jejich čerstvě dospělý potomek reagoval: „Vy už jste staří, tak vás to unavilo.“. Také „neslyšeli“.
Pro dospívající nebo čerstvě dospělá mláďata je člověk o generaci starší už starý. On se ale leckdy cítí jinak a je to dobře. Mně se dobře žije s vědomím, že: „Dvacet mi už není, už je mi jednadvacet, ale kvůli tomu nejsem starý. Jsem mladý zdravý kluk.“ . Kdybych žil s myšlenkou, že „mě už nikde nechtějí na práci, tady mě bolí, tady mě píchá, klouby mi vržou a vůbec to všechno stojí za houby“, pak by život byl otrava. Úhel pohledu je důležitý.
Kdysi se známé autorky detektivek Agáthy Christie na jedné veřejné besedě zeptali nedělá-li jí starost její přibývající věk. S klidem Angličana odpověděla: „Nedělá. Můj manžel je archeolog a řídí se zásadou ´Čím starší vykopávka tím lepší´ „
Vybavuje se mi jedna letitá vzpomínka z doby před asi 20 roky. V té době v televizi šly reklamy na kukuřici Bonduelle: „Jsme kukuřičky maličké, mlaďoučké a slaďoučké“. Jedna starší spolupracovnice si ji přizpůsobila a v dobré náladě si zanotovala: „Jsem kukuřička maličká, stařičká a scvrkloučká“.
