Po obědě jsem se nechal zlákat letadly, kterých tam na volné ploše nebylo zrovna málo. Od stíhaček po obří dopravní a nákladní kolosy.
Nejvíc mě lákal obří Boeing 747. Na ocelových pilířích byl vyzdvižený nad okolní budovy a byl šikmo, jakoby při startu zatáčel. Tenhle typ je sice už 50 let starý, ale stále inovovaný a aktivně používaný a úspěšně konkuruje obřím Boeingům. Pojme 389 cestujících, startovní váhu má 377 800 kg, v nádržích má 203 000 litrů paliva (v každém křídle ho má 58 tun), z něhož za hodinu spotřebuje 13 550 litrů. Rychlost 900 km/hod, dolet 9 800 km. Běžně létá nad i do ČR, ale prohlédnout si ho je možné jen ve Speyeru. Neváhal jsem.
V kabině pro cestující je v každé řadě deset sedadel vedle sebe, nezi nimi dvě úzké uličky. V části kabiny je odmontované obložení stěn, a podlaha aby byla vidět konstrukce. Mezi sedadly je tedy vidět o patro níž, do nákladového prostoru.
Přední, střední a zadní kuchyňka, nezbytné sociální zařízení a další vybavení nutné pro provoz, vše na co nejmenším prostoru. Do „hrbu“ nahoře je přístup po úzkém točitém schodišti. Při jeho zdolávání jsem se vzhledem k šikmému umístění letadla držel oběma rukama a připadal jsem si jako opilý. Je tam osm míst pro cestující v první třídě a vstup do pilotní kabiny. Vrátil jsem se o patro níž do kabiny pro cestující. Došel jsem k otevřeným dveřím na levé straně trupu a pak to přišlo.
Vstoupil jsem na křídlo toho obra. Byl jsem ve výšce, nad okolními budovami a díval jsem se na ně i na další letadla zeshora. Zážitek, který se nezíská ani při exkurzi na letišti. O bezpečnost návštěvníků je důmyslně postaráno oplocením a plastovými rohožemi zabraňujícími uklouznutí.
Po chvíli vychutnávání jsem se vrátil na zem a coural se kolem, abych pořídil pár snímků.
Samozřejmě, že jsem si nenechal ujít ani prohlídky ostatních přístupných letadel. Prohlédl jsem si jiné čtyřmotorové dopravní letadlo a vrtulník a vystoupal jsem i do dalšího kolosu – nákladního letadla An 22. Když jsem se u dveří jeho pilotní kabiny otočil dozadu do trupu, konstatoval jsem: „To je stodola!“.
Pak jsem zamířil do jiné části muzejního areálu. Námořní muzeum bylo mimořádně zavřené, věnoval jsem tedy pozornost záchrannému námořnímu křižníku. Docela hezká loď, že?
V záchranných akcích byl nasazen dvatisícekrát. Nejsem zdravotník, z celého vnitřku jsem tedy měl jaksi nejblíž k jídelně.
V sousedství stála ponorka U9. K mému překvapení to byl kolos dlouhý 46 metrů, vážící 466 tun.
Na jeho hřbetu jsem vystál krátkou frontu a po kovovém žebříku sestoupil dovnitř. Ten obr byl nabitý technikou. Uličkami uvnitř mohl projít, nebo místy se jen protáhnout štíhlý člověk. Pořídil jsem tam pár snímků, snad je to z nich vidět.
Odhadoval jsem, že v ní sloužilo asi pět lidí, ale k mému překvapení jsem se z informační tabule dověděl že posádku tvořilo dvaadvacet lidí. „Kam se tam všichni vešli?“ ptal jsem se sám sebe.
Pak jsem navštívil sousední Wilhelmsbau. Krásně zrestaurovaný památkově chráněný zámeček, do něhož mě lákala expozice hracích automatů. Ta zabírá suterén a přízemí. Ukazuje od malých hracích strojků po velké skříňové orchestriony od 17. do 20. století. Hned v první místnosti jsem vyfotil klavír hrající s děrovaným papírovým pásem.
Tady je jeden z orchestrionů:
U některých automatů je možné poslechnout si je po vhození mince 1 nebo 2 €. Nechal jsem se zlákat, obětoval jsem jedno euro a byl překvapený pěkným hlasem automatu. Ke hracím strojům patří i gramofon. I ten tam byl a vyfotil jsem si ho. To je on:
Nechyběly ani flašinety.
V budově jsou nainscenované i scénky ze života lidí od 19. století asi do poloviny 20. století. Je tam i řada jiných muzejních expozic, třeba sbírka kávových lžiček, sbírka panenek atd. Řada orchestrionů je v provozuschopném stavu. Dvakrát denně (ve 14 a v 16 hod.) paní pokladní zavře pokladnu a jde dělat výklad a předvádět je. Odcházel jsem s cédéčkem se 24 nahrávkami.
Do odjezdu ještě zbýval čas a tak jsem se s chutí vrátil do Boeingu 747. V té době už byla malá návštěvnost, tak jsem se mohl v klidu podívat na pilotní kabinu a vyfotit si ji. K tomu co vidíte na snímku si přimyslete spoustu tlačítek a hejblátek na bočních stěnách a na stropu.
Znovu jsem se s chutí prošel po křídle.
Když jsem jako poslední přikvapil k autobusu, měl už nastartovaný motor. Z iniciativy stařičkého průvodce s námi ještě zajel do historického centra a pak už uháněl k domovině. V Praze jsem vystupoval v půl druhé v noci a domů dorazil ve čtvrt na tři.
Na závěr ještě odkazy na zajímavá videa.
Propagační video muzea:
Video o vystaveném Boeingu 747:
Propagační video Wilhelmsbau:
