Hodně věcí se po sametové revoluci změnilo. I chování lidí.
S autem garážuji ve velkokapacitních garážích pro 400 aut. V tak velkém objektu musí být nepřetržitá služba a tak se tam střídáme po 24 hodinách. Je to samozřejmě neplacená služba.
V dobách, kdy byly ty garáže družstevní všichni při příchodu a odchodu zdravili. Bylo to lidské a příjemné. Byli jsme družstevníci, tedy členové jednoho kolektivu. Leč situace se mění. Prošla vlna privatizace, řada garáží je teď soukromá, popřípadě má nové majitele. Lidé se tam přestávají znát a ani je nenapadne při příchodu nebo odchodu pozdravit. Vrátného patrně vnímají jako součást inventáře garáží a ten se přece nezdraví.
Včera mi skončila jedna tamní čtyřiadvacítka. K ukrácení dlouhé chvíle jsem si při ní četl knížku Pavla Šembery Brazílie – návod k použití. Je to úsměvná knížka pojednávající o překvapeních číhajících na našince v té ohromné dvěstěmilionové subtropické a tropické zemi. Pojednává mj. o společenskosti Brazilců, jejich družnosti, vlídnosti a spontánní radosti ze života.
Tipněte si, kolik lidí za těch 24 hodin při příchodu nebo odchodu pozdravilo.
Jeden jediný! Ostatní ani nezabučeli.
Nejsme holt v Brazilii…
