Dříve a dnes.
Narodil jsem se v první polovině minulého století. Císaře pána sice nepamatuji, ale novější dobu ano. Při příležitosti prvního máje jsem zalovil v paměti a trochu srovnával.
Když jsem se kdysi v dětství na prvního máje podíval z okna, viděl jsem mezi sloupy pouličního osvětlení šňůry plné ozdob. Byl to významný svátek a kdeco bylo v plné parádě. Vyzdobená byla i okna bytů. Maminka dávala do okna československý a sovětský praporek a papírové holubičky míru. Ulicí totiž chodili aktivisté KSČ kontrolující je-li dostatečná výzdoba. Ve stanovenou dobu, ale i dřív, se šikoval prvomájový průvod. Nebyl to ledajaký průvod. Všichni ve slavnostním, kdo měl kroj tak v kroji. Pamatuji si na sokoly v jejich uniformách a staré pantáty – baráčníky. Vyhrávala hudba – živá hudba a rozmísťovaly se alegorické vozy. Nechyběly samozřejmě prapory a transparenty. Když se pak průvod dal do pohybu, byla to paráda veliká. Z různých míst Prahy šly průvody, ty se směrem k centru slévaly dohromady. Vyvrcholení bylo na Václavském náměstí, v jehož spodní části byla tribuna se státními představiteli včetně prezidenta. To bylo někdy v padesátých letech.
V pozdější době, když už jsem byl vyučený, jsem se účastnil průvodu se zaměstnavatelem – s továrnou. Tenkrát měl průvod lidovou přezdívku Expo (existenční pochod). Podstatné bylo mít zaevidovanou účast. Ta už nebyla tak masová jako dřív a průvod už také nebyl tak parádní. Stále ale byly prapory a transparenty a provolávala se navržená hesla. Živé hudby bylo mnohem méně a používala se tedy i reprodukovaná z pouličních amplionů. Přibývalo lidí, kteří se cestou z průvodu „vypařili“. Kdo nesl prapor nebo trasnparent a chtěl zdrhnout, řekl sousedovi „podrž to na chvíli“ a zmizel. Jednou jsem také chtěl utéci, ale dozírající esenbáci mě vrátili zpátky do průvodu. Jindy jsem přišel domů i s transparentem. V průvodech tak vznikaly mezery svědčící o snižující se účasti. To nebylo přípustné, tak do nich předvídaví pořadatelé zařazovali autobusy dovezených vojáků. To bylo někdy na přelomu 60. a 70. let.
Dnes jsem se vypravil do vnitřní Prahy. V době, kdy už v minulosti „mohutné davy pracujících s jásotem slavily svátek práce“, jak by napsalo Rudé právo, denník tehdejší vládnoucí strany – KSČ. Na sídlišti Jižní Město, kde bydlím, byl klid a pohoda. V centru jsem navštívil Náměstí míru, Tylovo náměstí, a Náměstí I.P.Pavlova, jež bývaly plné účastníků průvodu a Václavské náměstí, kde dřív ta paráda vrcholila. Všude byl nedělní klid a nic nenasvědčovalo tomu, že je svátek.
Dnes už si na první máj nikdo nepotrpí. Koukám, že ani moje hodinky. Ukazují datum 31. dubna. – Nebo že by přece? Před nejbližší hospodou jeden z pivařů říká do mobilu: „Ty vole já jsem vožralej! Já jí mám jako z praku!“.
