Po létech.
Loni jsem nejel nikam na vánoční trhy. Když jsem uvažoval kam bych se měl podívat letos, vzpomněl jsem si jak dobře mi bylo před léty na trzích ve Vídni. Moc dobře! Tím bylo rozhodnuto.
První ranní rychlík odjížděl z Prahy v 6:47 a uháněl jako o závod. V 10:50 jsem vystupoval ve Vídni. Když jsem si chtěl dát věci do úschovní skříňky, byli přede mnou čeští manželé středního věku. S tamním elektronickým systémem si nevěděli rady. Chvilku jsem je nechal v naději, že systém třeba pochopí. Skončilo to „Budeme se muset zeptat“. To bylo radosti, když jsem česky promuvil a vysvětlil jim to! 
Pak jsem si šel projít cestu k hotelu, v němž jsem měl objednané ubytování. Znal jsem ji podle mapy, ale pro jistotu abych večer za tmy nebloudil. Stručně: po silně frekventované Laxenburger Straße pořád rovně na jih, u čtvrtého semaforu vpravo a pak proti tramvajové vozovně. Bylo to jednoduché a byl jsem tam za čtvrt hodinky. To je on: tříhvězdičkový sedmdesátišestipokojový hotel Caroline pojmenovaný po zakladatelce:
Pak už následovalo to na co jsem se dlouho těšil. Z hlavního nádraží metrem na Karlovo náměstí a další linkou na trhy k radnici. Na tamním trhu bylo podle internetu 150 stánků. Prošel jsem ten trh dvakrát a zjistil, že už to není co bývalo. Stánky nabízely podobně jako v Praze nejen vánoční zboží, třeba i čepice, sýry a maso. Výzdoba nebyla taková jak jsem čekal, vánoční melodie žádné a málo lidí. Bylo to tam zamlklé a žádná vánoční atmosféra. Přecejen mně ale zaujal jeden stánek. Nabízel množství skleněných ozdob.
Vracel jsem se k metru. Byla zima a foukal vítr. Ten rošťák mi cestou sfoukl čepici a tak jsem se za ní proběhl. Popojel jsem na Náměstí Marie Terezie (kterému říkám Muzejní náměstí protože je obklopené velikými muzejními paláci) na další trh. Na tom bylo 70 stánků a podobná situace. Další zamlklý trh. Lidé chodili, dívali se a neviděl jsem, že by o něco byl velký zájem. Co by asi řekla Marie Terezie, kdyby viděla, že okolí jejího pomníku je plné tržních stánků?
To už bylo odpoledne, o nějaký stupeň se oteplilo a bylo tedy trochu příjemněji. Dál jsem měl namířeno ke chrámu sv. Štěpána – dominantě Vídně. Cestou jsem se ale zastavil na Karlově náměstí. Tam trh nebyl. Na navazujícím Schwarzenbergově náměstí byl další zamlklý trh. Moji pozornost upoutal velký prostor se slámou, s níž „řádily“ malé děti. Dětská radost z nich přímo vyzařovala. Připravil jsem si foťák, že je vyfotím – a pak ke mně přišel muž který tam dohlížel a přál si abych nefotil…
Očekával jsem, že u chrámu sv. Štěpána budou stánky i v navazující ulici Graben (Příkop). Omyl. Kolem chrámu byly menší stánky, ale také žádná sláva. V ulici Graben žádný. Prošel jsem si tu ulici vzniklou po zasypání městského příkopu. Dnes je to pěší zóna s obchodními paláci. Klid, pohoda a výběr zboží hlavně pokud na to člověk má.
Program prvního dne mé návštěvy vídeňských vánočních trhů byl vyčerpán. Teplo mi nebylo, tak jsem zařadil zpátečku směr hotel.
