Anča

V minulosti jsem choval anduláčka, kterému jsem dal jméno Pepík. Byl to fyzicky zdatný suverén. Zpočátku byl sice ze všeho vyplašený, ale tak se rozkoukal, že o něm později synovec řekl: „Jirka má správného papouška. Ten se ničeho nebojí.“. Leč nic netrvá věčně. Po 3 letech chovu začal chřadnout, scházel a návštěvy u veterináře nepomáhaly. Ve věku 4 let s bolestí zašel. Nechal jsem udělat  pitvu a ta odhalila, že umřel na rakovinu. Nevím jak k ní přišel, protože jsem nekuřák a bydlím v nefrekventované ulici s výhledem do parku.

Deset let jsem pak žil s tím, že už nic jiného chovat nebudu. Chodil jsem sice na výstavy a do Zvěrexu, andulky jsem okukoval, ale úspěšně jsem odolával a žádnou si nepořídil.

Na konci roku 2011 jsem byl na vánoční návštěvě u mladých. Mezi dárky byla i obálka s lístkem. Na jeho jedné straně bylo napsáno: „Jdi podle nákresu“. Ten mě vedl do podkroví jejich domu – a dál do koupelny. Šel jsem tedy a měl jsem je v patách. „Do koupelny?“ zeptal jsem se. „Jo“ odpověděli. Uprostřed koupelny byl stolek s čímsi velikosti střední televize, přikryté bílou látkou. Sundal jsem ji a přišlo největší vánoční překvapení, jakého jsem se kdy dočkal. Byla to totiž klec se 24denním mláďátkem andulky. Samičkou, modrou, protože předchozí anduláček byl také modrý. Opatrně jsem ji vyndal. To ptačí mimino, které ještě nemělo dorostlá ocasní péra, mi leželo na dlani a pískáním volalo mámu.

Velmi brzy jsme si na sebe zvykli. Mimino, kterému jsem dal jméno Anča, bylo přímo flegmatický kliďas. I o obávané silvestrovské půlnoci. V okolí to bouchalo, prskalo, svítilo a zhasínalo – ale nebylo to doma, tak to s ní nehnulo. Jinak je ale Anča na rozdíl od Pepíka náramný plašan.

Když jsem se předloni vrátil z návštěvy Berlína, která se protáhla na 4 dny, doplnil jsem jí krmení, otevřel klec a sedl si do kuchyňky abych se najedl. Anča ke mně přiletěla, sedla mi na rameno a po celou dobu jídla byla přitulená k mému krku. Rozumíme si, jsme kamarádi. Když nechce být sama, dovede si mě zavolat. Při odchodu z bytu jí pouštím rádio aby si nepřipadala sama a ona na něj reaguje.

Anča není na cizí jazyky. Neřekne ani své jméno. Umí něco jiného. Umí psát. 🙂 Píše ale jenom tečky, občas se jí podaří čárka. Od začátku jí říkám, že ji kvůli těm bobkům zakousnu. Naštěstí mi nerozumí, tak si z toho nic nedělá. Na jednu stranu je továrnou na nepořádek, na druhou je ale zdrojem spousty drobných potěšení.

Tak jde náš společný život. 
Zdroj: http://jirik-bloguje.pise.cz/3-anca.html