Druhý den za hranicemi všedních dnů.
Ráno jsem posnídal jídlo, které jsem si pro jistotu přivezl s sebou. Pak jsem znovu zkusil odeslat z mobilu pozdravné pohlednice. Při málo zatížené síti to šlo k mé radosti bez potíží.
Ráno bylo ještě chladno, ale vyrazil jsem do ulic. Dojel jsem na Tereziánské náměstí (pojmenované podle monumentálního pomníku Marie Terezie – ale já mu říkám Muzejní náměstí, protože jsou tam velkolepé paláce Přírodopisného muzea a Uměleckohistorického muzea). Byl tam ještě naprostý klid, jen turistický autobus byl v pohotovosti a nedočkavě očekával zájemce o okružní jízdu.
U mně neuspěl. Chtěl jsem si zamýšlená místa projít sám, bez skupiny, která by mě honila nebo vozila z místa na místo. Vyrazil jsem po Ringu plném paláců a zanedlouho jsem byl u budovy Opery. Prohlédl jsem si ji zvenčí, ale dovnitř jsem se nedostal. Byla tam technika, cosi opravovali a v blízkosti rachotila sbíječka.
Šipka sice ukazovala, že prodej vstupenek na prohlídku je za rohem, ale tam jsem narazil na zamknuté dveře. Zamířil jsem tedy do kavárny proti opeře. Dopřál jsem si Sachr a kávu, kochal se výhledem na Operu a poslal pozdravnou MMS kamarádovi, který řeší složitou situaci.
Pak jsem se prošel centrem přes Karlovo náměstí, Schwarzenbergovo náměstí a dostal jsem se k areálu Belvederu. Tam tentokrát nebyly žádné davy.
V pohodě jsem prošel jeho parkem a mířil na oběd na nedaleké hlavní nádraží.
Zbývalo mi ještě dost času a tak jsem udělal změnu plánu – rozhodl jsem se poznat tamní modernu. Rozjel jsem se navštívit vídeňské sídlo OSN. To jsou ty vysoké budovy stavěné do oblouků. Metrem U1 jsem jel skoro na opačný konec Vídně, do stanice Kaiserműhlen (Císařské mlýny). Tam jsem byl v jejich blízkosti. Jen v blízkosti. Těsně k nim jsem se nedostal, areál je nenápadně oplocený skleněnými stěnami. Aspoň jsem si pořídil selfíčko na památku.
V okolí vyrůstají nové stavby, samé aspoň pětadvacetipatrové mrakodrapy. Mezi nimi je vidět Dunajská věž. Vysoká snad až do nebe. Cesta k ní je asi půldruhého kilometru dlouhá a vede zajímavým rozlehlým Dunajským parkem. Věž je nepřehlédnutelným majákem. Připadal jsem si u ní jako mraveneček. To je ona:
Zaplatil jsem zlevněné seniorské vstupné 9,90 € a nastoupil do prostorného výtahu, jehož proskleným stropem je vidět vnitřek tubusu. Jel docela fofrem. Ve výšce 150 metrů je vyhlídkový ochoz, nad ním restaurace a ve 170 metrech kavárna. Usadil jsem se v ní a díval jsem se na Vídeň jako z letadla. Za chvilku mi číšník přinesl objednanou kávu. Ten mrňousek stál 10 € (tedy 265 korun)! Vyfotil jsem si budovy OSN
a pak sluníčko zakryl mrak. Řekl jsem si tedy, že počkám až přejde – ale pak už jsem je znovu nevyfotil, protože se ta kavárna otáčí. Podobně jako v Berlíně na televizní věži. Poseděl jsem, pokochal se a ubíral se zpátky k metru a nádraží, protože čas ubýval.
Tam jsem poseděl v sympatickém pekařství Heberer, kde se dá něco pojíst nebo při kafíčku a tlumeném osvětlení pozorovat okolní provoz. Pak jsem předčasně povečeřel a sledoval informační tabuli abych se dověděl, na které nástupiště přijede vlak k domovu. To se po chvíli vysvítilo.
Do odjezdu zbývalo ještě dvacet minut, nijak jsem tedy nespěchal. K mému překvapení už na nástupišti stál žluťásek – Regiojet jedoucí z Budapešti. Uprostřed týdne byl málo obsazený a čtyřhodinová cesta domů byla pohodová. I při ní jsem ale zažil překvapení. Utrhla se mi totiž šňůrka u roušky a roušku jsem tedy přidržoval rukou. Všimla si toho mladičká vlakvedoucí, nabídla mi opravu a skutečně roušku opravila. Vydrželo to nejen do Prahy.
Tak jsi spokojený dojel domů. To se mi líbí, když všechno klapne, jak má. Ta průvodčí byla ochotná, tak bych si to představovala vždy.
Z popsaného znám asi jen Muzejní – Tereziánské náměstí (jéé, dnes mají Terezie svátek), ta socha panovnice je velkolepá a trůní tam, pamatuji si i obě zmiňovaná muzea a v Přírodopisném jsme byli. Zaujala mě ta káva ve věži, ta teda musela chutnat :-))). Ale ceně se nedivím, ta vyhlídka je rarita a znám to spíš z Eiffelovky. Hlavně, že se výlet vydařil a je vidět, že německy mluvící země ti učarovaly. Hanka
To bylo nejdražší kafe jaké jsem kdy pil… K cílům mých cest: před revolucí jsem jezdil kam to šlo – tedy do východních zemí, teď jezdím kam to dřív nešlo. Byl jsem i v Holandsku, Francii, Itálii a Vatikánu.
Je to fajn cestovat, v těch zemích kromě Holandska jsem také byla, i opakovaně, ale píši kvůli tomu, že po zkušenostech si nemyslím, že ty cesty do východních zemí byly zbytečné. Já třeba nejblíže mám Polsko a tam je také množství hezkých míst. Stačí se dívat a vnímat to hezké. Hanka
Jsou to místa, která ti zřejmě učarovala nejen svým vzhledem, ale i památkami. Podívaná z takové výšky při dobré kávičce byla asi pastva pro oči. Škoda, že jsi neměl možnost uskutečnit prohlídku všech památek, které jsi měl v plánu. Tvoje cestovatelská vášeň je příznačná na různé zážitky, jako třeba i ta ve vlaku.
Jiří, fandím tvým výletům a poznáním, Dnes se opravdu může cestovat do míst, která byla dříve pro nás nedostupná.
Díky za komentář. Já se rád podívám do světa. Ono je všude něco zajímavého. Pokud se mi někde líbí, tak se tam vracím. Třeba několikrát. Berlín, Drážďany, Mnichov, Vídeň, Budapešť…
Podľa obrázkov vidno, že si mal ozaj pekný a dobrý vlýlet! Viedeň je ozaj pekná. Prajem Ti veľa ďalších pekných výletov či do okolia alebo „trošku“ ďalej. 🌞