Den odjezdu.
Ráno mě opět vzbudilo světlo v pět hodin. Posnídal jsem jídlo, které jsem si přinesl předchozí den z 50 metrů vzdáleného Sparu. Pak jsem začal balit věci. Odvezl jsem je do úschovní skříňky na hlavním nádraží a pak jsem se toulal městem. Bylo už příjemně teplo – předpověď věštila na ten den až 30 stupňů.
Moji pozornost upoutala záležitost, o níž jsem se už v minulosti zmínil: LGBT. Tramvaje jezdily s duhovými praporky, u banky byly duhové vlajky, nad přírodopisným muzeem byla duhová vlajka a duhová vlajka byla i u vchodu do Sisimuzea.
Čas odjezdu se blížil, tak jsem odjel na autobusové nádraží. Dorazil jsem ve 13 hodin, což se ukázalo jako předčasné. Byl pátek odpoledne, kde kdo odjížděl na víkend, byl tedy plný provoz. A bylo horko. Lidí přibývalo a bylo mi jasné, že pokud vstanu ze židle, nebudu si už mít kam sednout. Můj spoj měl odjíždět ze 3. stanoviště – měl, ale nejel.
Pat a Mat ve Vídni
Když jsem už netrpělivě skřípal zuby, přišli na nádraží dva mladí kluci se zavazadly a velkou krabicí. Ta zavazadla dali do úschovních skříněk a chtěli za ně zaplatit dohromady. Baculatý pracovník informací, který se právě valil kolem, jim vysvětlil, že to nejde a zaplatili tedy za každou skřínku exrtra. Velkou krabici dali nahoru na skříň. Když se blížil jejich odjezd, vyzvedli věci ze skříněk a posunováním se snažili o sundání krabice. Ta jednomu z nich spadla na hlavu a druhému vyrazila z ruky mobil, kterým to natáčel. Ačkoliv jsem byl otrávený, napadlo mě že to jsou Pat a Mat ve Vídni.
Když se na tabuli odjezdů vysvítilo zpoždění 121 minut, přišlo mi na mobil oznámení, že spoj byl zrušen nebo změněn a bližší se mohu dovědět na internetu. Ten jsem ale neměl k dispozici. Značně nespokojený jsem vyšel před nádraží a tam jsem si všiml, že na vedlejším nástupišti stojí Flixbus do Prahy.
Posádka sice nebyla česká, ale domluvil jsem se s ní. Nebyl jsem sám. V tom autobusu byla obsazená i místa, která tam nebyla, ale do Prahy mě dovezl.
Aspoň jsi měl o zážitek navíc. A konec dobrý, všechno dobré. 🙂