Graz čili Štýrský Hradec – 3. den

Můj program návštěvy Štýrského Hradce – druhého největšího rakouského města – byl téměř naplněný. Zbývalo jen poslat z mobilu pozdravné pohlednice a chystat se na cestu domů.

V hotelu přestalo fungovat WiFi, ale problém jsem v tom neviděl. Vím totiž, že velké obchodní řetězce (např. Tesco, Albert, Pennymarket, Spar, drogerie DM) mají WiFi ve svých prodejnách. Zašel jsem tedy do ohromné prodejny Eurosparu přes ulici, nakoupil tam jídlo na zpáteční cestu a v pohodě odeslal pohlednice.

Pak už jsem se jen coural městem. Nedaleko radnice jsem si vyfotil „Gemaltes Haus“ – „Malovaný dům“, který pro výjevy namalované na omítce je považován za kulturní památku. To je on:

O kousek dál upoutal moji pozornost první renezanční dům ve městě – Landhaus. Nebyl to žádný drobeček, ale pořádný palác postavený ve slohu do té doby tam nevídaném. Parádní byla i zdobená kašna na jeho nádvoří.

Když jsem se na něm fotograficky vyřádil, vrátil jsem se na Hlavní náměstí. V jeho středu je velký pomník arcivévody Johana. (Málokdo u nás asi ví, kdo to byl, tak napovím. Podobně jako my máme knížete Václava, o němž se dodnes o Vánocích v anglicky mluvících zemích zpívají písně o dobrém knížeti, Štýrsko má arcivévodu Johana, jemuž vděčný národ postavil pomník.) Jeho vyfocení chtělo dávku trpělivosti, protože na frekventovaném náměstí stále byl někdo v záběru, ale podařilo se.

Pár metrů od Hlavního náměstí byl františkánský kostel, jehož věž byla při cestě do centra dobrým „majákem“.

U něj byla zastrčená ulička s restauracemi, klidová pěší zóna. Do jedné z nich jsem každý den zašel na prosecco. Byla to sice drahá záležitost (1 deci za 3,80 €), ale dovolil jsem si to.

Pak jsem šel balit, protože se blížil čas opuštění hotelu. Ten má „samoobslužnou recepci“, o níž jsem se zmínil na začátku. Nemá ani pokojské – na úklid používá agenturu. I tak se dá šetřit. Na lístku s mým jménem a číslem pokoje jsem měl vzkaz abych místní daň 5 € nechal na stole v pokoji. Stalo se.

Sbalil jsem svých „pět švestek“, podíval se na rozloučení na 28 metrů vysokou hodinbovou věž a ubíral se k nádraží. Pomalu, protože do odjezdu jsem měl ještě hodně času. Naposledy jsem se díval na některá místa a stavby abych si je zapamatoval.

Na nádraží jsem svěřil tašky úschovní skříňce včetně dárku pro bráchu, který měl narozeniny

a pak už jsem jen sledoval provoz a čekal na vlak. Moji pozornost upoutaly schody do patra. Zvědavost mi nedala a šel jsem se podívat kam vedou. Byla tam posilovna – a docela frekventovaná!

Do vlaku nastoupila mj. i skupinka puberťáků. Jeden z nich mluvil nepříjemnou kousavou němčinou. Po chvíli se přesunuli do jiné části vagonu a ve stanici jejich místo zaujala výprava Asiatů. Pak jsem poslouchal jejich „mňoukání“. V Břeclavi přistoupili dva bělovlasí asi osmdesátiletí dědové. Sedli si na sedadla na mé úrovni, takže jsem dobře slyšel o čem mluví. Byli to nějací akademici. Rektorka, prorektoři, akademický senát, vědecká rada – o ničem jiném nemluvili. Po čase palubní rozhlas oznámil, že přijíždíme do Pardubic. Vzápětí jednomu zazvonil mobil. „Jedeme do Prahy“ sděloval a patrně dotázán kde je se podíval z okna řka: „Je to nějaký větší město – kde to jenom můžeme být?“. Měl jsem chuť naklonit se k němu a říci: „Dědo Pardubice“. 🙂